Zpět / Back
 
VOJTa Herout Lež

Co bych vám lhal. Nedávno jsem si vzpomněl, že jsem možná na začátku listopadu neotočil list v tom velkěm nástěnněm kalendáři s krásnými fotkami hor, co mám v pokoji na pracovním stolem. I šel jsem to napravit a zjistil jsem, že jsem neutrhl nejen říjen, ale i září, srpen, červenec, červen a květen... Jednoduše řečeno, zatímco já už měl podzim v plném proudu, kalendář čekal na léto.
Při napravování své chyby jsem se začetl do výstřižků, které si kancelářskými svorkami připnám na spodek kalendáře tam, kde jsou nezajímavá písmena a čísla. Jde o různé novinové články, většinou nějaké postřehy a fejetony, pár citátů, nějaká více či méně důležita data a tak.
A jak se tak probíjím už zažloutlými papírky - inu od dubna už uplynulo vody v řekách - narazil jsem na jeden, který mne velmi zaujal už tehdy. Nepovím vám, z kterého je dne ani z kterách novin. Vím jen, že se mu povedlo do mne zapsat a že je tak pravdivý, až to skoro zabolí...
Snad se pan autor nebude zlobit, když vám jej teď předložím:

Děda zaspal – fejeton

Občas vodím vnučku Karolinu do školy. Činím tak z důvodů soucitných, protože doba, v níž musí vstávat jak ona, tak moje dcera, zdá se mi vskutku nemravnou, a také z příčin obveselujících, protože cesty to jsou svérázné.
Nedávno jsme si kupříkladu celou dobu vesele zpívali. S kým si dneska po ránu zazpíváte? A ještě k tomu lidové písně, kupříkladu Beskyde, Beskyde? Působíme při tom rázování nejspíš jako pověstný pár z Vesničky střediskové, přičemž já jsem tím delším a mentálně povadlejším… Navíc Karolina má labudovsky blýskavé oči.
Když vstaneme hodně brzy, zbude nám dokonce chvilka zastavit se v kavárně Epizoda, kde si Karolina na baru cucne mléčného koktejlu a já malého piva. To se daří ovšem ne právě často, protože ranní vstávání se nám příliš nedaří.
Jako nedávno. Já jsem se nějak nemohl probrat a Kája ráno občas sní. Výsledek skvost: nedobíhali jsme tak akorát jako většinou, nýbrž pozdě. Protože můj podíl na pozdním příchodu byl významný, ba rozhodující, povídám Karolince: „Řekni paní učitelce, že děda zaspal.“
Chvíli mlčela, nohy míjely nohy, a pak šeptla: „Já radši řeknu, že jsem zaspala já!“ „A proč?“ ptám se, „přece jsem zaspal já.“ „No jo, ale kdybych řekla, že jsi to zavinil ty, bude si paní učitelka myslet, že lžu!“ Bylo mi jasné, že ať řeknu, co řeknu, všechno bude nepatřičně. Stál jsem proti realitě doby. Když řekneš pravdu, budou si myslet, že lžeš. Musíš tedy lhát, aby ti věřili.
Už předem je zaděláno na nedůvěru. Už asi neplatí ani to, že blázni a děti říkají pravdu. Nejspíš děti i blázni také lžou. I u nic už se předpokládá, že když se zdrží, řeknou: „Dědeček zaspal!“ Došlo mi, že kdybych přišel někam pozdě, protože Karolina, jak už jsem řekl,ráda ráno sní, a prostě oznámil, že vnučka hledívá do blba, a tím zdržuje, byl bych za lháře. Protože se už automaticky počítá, že lžeme, aby vina padla na jiné. Tedy ti – například Karolina – kteří nechtějí jít světem se stigmatem lháře, musí lhát, že zaspali oni sami. Věru urodily se naše vnučky do bláznivého světa…

Autor: pan Vladimír Kučera