Chuť války - Zůstaň!
(pozn.autora - tento text vznikl několik hodin po níže popisovaném setkání...)
Brzy to bude už deset let, co utichly boje v bývalé Jugoslávii. Deset let, vztaženo k mému vlastnímu životu, je doba poměrně dlouhá a promítnu-li si, co všechno se za ten čas stalo, přijde mi ještě mnohem delší. Deset let, vztaženo k životu chorvatskému, není až zas tolik. Jedete-li coby turista tradičními oblastmi, potkáte jen místa, kde jsou stopy války už dost nečitelné, nebo dokonce vůbec nejsou. A spíš, než pozlátko pro turisty, jsou to naopak turisté, kdo do těchto krajů přináší peníze. Pokud ovšem opustíte dálnice a magistrály, zvláště pak v jižnějších částech země, přijedete do krajiny pusté a válkou velmi silně poznamenané. Políčka kukuřice jsou jen tam, kde spalující slunce dovolí, občas můžete spatřit malou vinici, ale častěji potkáte osamělé olivové háje, které tu a tam hlídá rozpadlá stavba, za dům označitelná spíš už jen časem minulým. Také vesnice působí chudičce, některé domy, válkou pobořené, jsou opravené jen z posledních sil. Červeň cihel to jasně prozrazuje. Touhu po estetice přebila potřeba a nutnost. Jiné rezidence ale zůstávají tak, jak je lidé před mnoha lety opustili, možná jen krapet sešlejší a zarostlejší. Často tak míjíte probořené střechy, propadlá patra, schodiště vedoucí do prázdna... Omítky, pokropené střelbou už jen stěží odolávají rozmarům počasí. Lidé jsou tu vidět jen málokdy. Babička, která cosi kutí před vchodem. Jiná, která nese nákup z obchodu, který jistě nebyl v její vesnici. Muž, který táhne dvě prkna prostředkem silnice a když jedete kolem, ani se neohlédne. Ti všichni se snaží zuby nehty vyrovnat s osudem, který jim nepřál. Každý po svém.
.............
Při průjezdu jednou vesnicí, čítající asi tři čtyři baráky užívané a bezpočet rozpadlých, jsme koutkem oka zahlédli zříceninu domu, na jejímž zápraží ležel pes. Obraz, zachcený jen koutkem oka, se mi vryl do paměti. Stále se vracel a tak se na zpáteční cestě podařilo prosadit delší trasu vnitrozemím, namísto rychlejší a pohodlnější dálnice. Bůví proč jsme tam chtěli znova? Snad z touhy zodpovědět alespoň málo z těch nevyřčených otázek... kdo byli lidé, kterým ten dům patřil...? proč odešli...? a jak...? byl tam ten pes jen náhodou? nebo je to všechno jinak...?
.............
Na křižovatce jsme odbočili vlevo a zastavili ve štěrku na kraji silnice u bývalého domu. Stál smutně a opuštěně a otázky visely ve vzduchu. Střechu neměl, stěny také ne všechny a v místech, kde snad kdysi bylo něco jako obývací pokoj, ležel pes. Žádná rasa, takový ten voříšek, o nichž se říká, že jsou nejvěrnější. Když jsme vystoupili z auta, jen pomalu zvedl hlavu a sledoval nás, jak se s foťáky přibližujeme. Po chvíli váhání se zvedl a váhavě se k nám blížil.
V jeho očích se mísil strach s obavami a radostí. Pozvolnými krůčky přlistupoval blíž a blíž. Když se dostal až na dosah ruky, bariéra strachu se zbortila. Snad poznal, že mu nejsme, nebo ani nechceme být nebezpeční. Pohlazení přijal s hladovým pocitem lásky, která touží honem urvat co nejvíc, co nejdřív,... Z každého jeho pohybu byla cítit ta živelná touha po doteku lidské ruky a po hřejivém slovu. Bylo v tom cosi děsivě smutného, něco, co si člověk dokázal představit jen jako scénu z filmu, jako příliš krutý sen...
.............
Nic netrvá věčně. Bylo načase se zvednout a pokračovat směrem k místům, kterým jsme teď říkali "domov". Psí tlapky nás ale volaly a nechtěly pustit. Oči prosily smutným psím pláčem, který dost možná symbolizoval jediné slovo, snad stejné, které mu kdysi před mnoha lety řekl jeho pán: "Zůstaň!"