Fotograf...
...je takový ten člověk s krabičkou či krabicí před obličejem, co vleze i tam, kam nemá, a co chvílemi vypadá, jako by ten stroj u něj nahrazoval brýle.
Potkáte je všude. Úplně všude. S rozmachem digitální techniky je jich čím dál tím víc, neboť se z tohoto hobby stává módní trend, ale o úloze "digiťáku" až zase někdy jindy.
Většina fotografů, alespoň těch, kteří to s fotografováním myslí alespoň trochu vážně, se rekrutuje ze skupiny bláznů. Proč právě bláznů? No - kdo jiný by se kvůli obrázku hnal do takových extrémů, jako fotografové.
Vždyť:
Projdou potoky, řeky, neváhají vkročit do mokřadů, bažin; lezou po kopcích, vrcholcích i strmých horských štítech; kvůli východům slunce jsou schopni vstávat tehdy, kdy normální lidé sotva usínají; ochotně vzdorují všem rozmarům počasí, od rozpálených pouští až k územím s věčným ledem sněhem; kvůli kompozici jsou schopni poodstoupit až na samý okraj propasti, válet se po zemi v blátě, zalézt až po krk do kopřiv nebo vlézt tam, kde za plotem štěká vlčák jako tele; zajímají se o čmeláky, opice i ulice, jsou celí žhaví do zkoumání květin ze vzdálenosti pár milimetrů a největší radost jim udělá krajina, nasvícená zapadajícím sluncem... Jsou prostě zvláštní.
Proto, pokud někdy potkáte člověka takového ražení, neshazujte jej z té skály, nezašlapávejte ho hlouběji do bahna a nenadávejte mu, pokud vás ve vysokých horách, kde ostatní kráčjí pomalu s pomocí řetězů, předběhne kosmickou rychlostí obtížen velkým stativem a těžkou brašnou. Oni fotografové za to totiž nemohou...