Podzimem k létu
Tak už tu vážně máme podzim, napadlo mne včera, když jsem otevřel venkovní dveře a studený vítr mi do obličeje vehnal spršku deště.
Po ulici poletovalo pár růžových lístků z pelargonie - snad jako letní dopis na rozloučenou.
Podzimní plískanice - přijdou - už jsou za venkovními dveřmi. Všude bude bláto, celé dny se skryjí do mraků a mrholení se bude měnit v déšť a naopak. Pravda, stráně se obarví do žluta, oranžova, červena - asi jako taková malá kompenzace za to počasí. Z červené ale přejdou do hnědé, objeví se první sníh, zima na krku.
A zima v Praze? Tak ta je, s prominutím, na ... dvě věci. Na sníh s deštěm, padající shora a na hnědou břečku, čvachtající dole.
To jaro, to se alespoň v Praze pozná! Ustoupí sníh, vlastně břečka, pupeny se naplní k prasknutí a vzduch bude nabit očekáváním čehosi velkého. A pak to přijde - rozpuk všeho, co roste. zelená! Ale ne mdle zelená. Jásavá, skoro až kýčovitě, zelená ... jo jaro!
A nakonec léto. Vzduch se bude tetelit nad obzorem, teploměry budou jásavě mávat rtutí a jinými chemikáliemi a lidé budou v nabídkách cestovních kanceláří hledat všechno možné - jen aby nebyli "tady" (přičemž jiní lidé na jiných místech kontinetu budou dělat totéž jen proto, aby nebyli "tam", ale "tady" - je to taková letní kontinetální výměna).
A květiny? Květiny se budou vytahovat všemi barvami, aby je na začátku zase mohly vložit do dopisu na rozloučenou...