Jak jsem zklamal lovce
Přišel ke mně mlčky. V natažené ruce odznak důležitosti, v očích leskoucí se světélka. Byl na lovu. Na moderním lovu, kde ovšem nevečeříte to, co si přes den ulovíte. Lovec. Revizor lovec.
Zalovil jsem v brašně. Beze spěchu. V obličeji jsem vykouzlil výraz přistiženého, který do poslední chvíle doufá, že lovec uvěří sebevědomí ve tváři a vzdá boj předčasně. Skočil na to! V očích mu zajiškřilo ještě víc. Vytáhl jsem peněženku.
"Blafuje," pomyslel si jistě on.
Pomali jsem otevřel peněženku tak, aby nic nevypadlo. V kapsičce za mincemi jsem zalovil pro tramvajenku a ještě o chvilku se snažil vzdálit okamžik rozhodnutí. Pozastčil jsem vyčuhující papírek.
"Určitě má starej kupón a mslí si, že to vzdám," uvažoval v duchu lovec.
Ukázal jsem mu průkaz.
Přečetl si údaje.
Trvalo to dlouho.
Možná četl dvakrát.
Radši.
Jako by nevěřil.
V tu chvíli snad pochopil moji hru. Stočil na mne pohled. Pobavení v očích se částečně bilo se zklamáním z neúspěšného lovu
"Skutečně," pravil pak zvolna, snad stále ještě nevěřícně. "Překvapil, ale zklamal zároveň..."