Tadadá a cilink
Každému z nás se to stává. Každý den. Všem. Snad jen s výjimkou několika pár šťastných vesničanů, kteří obývají chaloupku na samotě u lesa.
Neříkejte, že to neznáte! To takhle člověk stojí v dopravním prostředku a najednou se to stane. Pod vámi něco zazvoní, zazpívá, zavrní, zakvílí a zavyje, zařve nebo prostě jenom pípne. Pípí píp píp píp pípí. Je jedno, jestli to hraje státní hymnu, nebo králíky z klobouku, účinek to má stejný: postižená osoba - ať je to svalnatý superman či dáma v letech - nejdřív zpozorní, pak znejistí, načež začne prohledávat kapsy, tašky, batohy a jiné úložné prostory. Po malé hudební vložce ta osoba - pro náš případ bude nejlepší ta dáma - objeví v nehlubších útrobách svých zavazadel malou řvoucí krabičku, stiskne knoflík neboli tlačítko a začne mluvit. "Ahoj Evičko! --- No, zrovna jsem ti chtěla volat... --- Na Karláku, no. --- Asi za deset minut..." A tak dále.
Je to neměnné. Pokud to není zrovna takhle, útržky tohoto hovoru se objevují téměř v každém jiném. Nejdůležitější je kde dotyčná osoba právě je, za jak dlouho bude někde jinde a případně také jestli nezapomněla koupit deset rohlíků a půl kila jablek. Přijde vám to divné? Mně ne. Lidé se prostě ještě nenaučili používat tenhle vynález. Mobilní telefon. V dobách dřevních, kdy mobilní telefony ještě nebyly mobilní a člověk se musel při hovoru uchylovat k drátu, totiž bylo jednoznačné, kde volaná osoba právě je. Pokud volám Frantovi (který má doma telefon jako jediný z baráku), je přece jasné, že to zvedne Franta (případně jeho manželka) a bude doma. Kde jinde by byl? Či spíš, jak by mi mohl zvednout sluchátko, když by doma nebyl...
A to je právě ta věc, která lidi stále ještě překvapuje, nebo si ji možná vychutnávají, než to bude "úplně normální". Takže nashledanou, nebo spíš možná naslyšenou. A nevolejte, až budu na Karláku, kopou tam nějakej příkop a v mobilu není slyšet ani Franta.