Kultovní
V médiích, zvláště pak v kulturních sloupcích, se často mluví o kultovních filmech. Zanechaly na svých divácích trvalé razítko, spousta lidí si z nich pamatuje celé věty nazpaměť, třebaže většina herců už je dávno po smrti nebo se dnes baví pouze večením psů a chozením do cukráren. Prostě to trvá. Divák se v takovémhle snímku dokáže "najít" a tím mu přijde blízký.
V rámci toho, že filmy až tolik nesleduji, nebudu vám vyprávět o hvězdách filmového plátna. Přepíšu vám sem povídku (není moje!!! Přivlastnit bych si ji nedokázal. Autora neznám, ale váže mě k němu posvátná úcta :-) ), která snad vysvětluje, proč dělám to, co dělám:
Logika
Malá dcerka pozoruje se zaujetím mé prsty. Utahuji řemínky na usárně a sám pro sebe si funím.
"A povouci v tom vašem srubu jsou?"
"Jsou."
"Zima tam taky je?"
"To víš, že je."
"A smrad?"
"Když si sundá Slůně kanady, je tam i smrad."
"A žížaly?"
"Taky by se nějaká našla."
"Fuj. A prašivky?"
"Taky."
"A jíte je?"
"Když vaří Slůně, tak určitě."
"A televize tam je?"
"Ne. Tak televize tam není."
"Tak proč tam vlastně jedeš?"
"Protože jsou tam pavouci, není tam televize a Slůně hrozně rád vaří."
"Máma má pravdu. Ty seš někdy vážně cvok."