Adrenalin v MHD
Nevlastním automobil ani bycikl a tak se po matičce Praze pohybuji výhradně pěšmo, či pomocí MHD.
Pěší cestování má mnoho výhod: člověk se nemusí mačkat s tisíci kolegů, nemusí sám na sebe čekat a mimo jiné má také sotvakdy při chůzi poruchy. Nevýhodou ovšem bývá přeprava na delší vzdálenosti, protože potom je pěší cestování událost velmi únavná a neméně zdlouhavá.
Jelikož MHD využívám k dopravě skrz centrum, není možné se vyhnout davům lidí všech barev, typů a způsobů chování. Občas se tak ve mně objevují skryté rezervy agrese.
Například pokud potkám dav cca 50 "dejmetomuitalů", kteří mají v plánu během jediné zastávky nastoupit do jedněch dveří metra. Nemají zkušenosti, takže nevědí, že stihnout takovou věc do zaznění varovného signálu je věc nereálná a zhola nemožná...
To, co přijde potom, je nabíledni. Dveře se zavírají, dejmetomuitalové nepropadají panice (mám ten dojem, že nepropadat panice je jejich národním zvykem), přidržují dveře a těch pětadvacet, co jich je ještě venku, se honem cpe dovnitř na těch druhých pětadvacet, ostatní (a nevinné) cestující v to nepočítaje. Když se jim to, k velké radosti jejich a nelibosti škodolibých utiskovaných ostatních (a nevinných) cestujících, povede, hlasitě na sebe přes celý vagón řvou zážitky minimálně po dobu 3-5 stanic.
Řeknu vám, nechtěl bych tenhle adrenalin zažívat v MHDéčku někde v dejmetomuitálii...