Vzdělání
Nikdy ho není dost. Člověk dokončí základní školu (tedy alespoň většina "člověků"), pak zkusí i něco výš a pokud mu středoškolské vzdělávání dodá dostatek sebevědomí, zkusí zdolat i mety nejvyšší - úklady školství vysokého.
Mnohým se i toto podaří a ač by se mohlo zdát, že čtvrtina života, strávená ve školníc škamnách, musí na člověku nutně zanechat následky v podobě negativního vztahu k příjmu informací, někteří ani teď nepoleví a zkouší různé nástavby, přístavby, zástavby... ne, ty už ne.
Já sám jsem zoufalcem teprve v probíhajícím třetím stupni, učím se rád a k příjmu informací mám ryze kladný vztah. Nejradši se učím od matky přírody, neboť mnohé užitečné od ní odkoukali i slavní vědátoři. Můj poslední přísun přírodních informací však byl ovlivněn silně antropogenně, tedy vlivem lidí, konkrétně kuřáků.
K těmto osobám chovám od narození ne příliš vřelý vztah (až na pár jedinců). Nedosti na tom, že se s nimi denně potkávám v podobě milionů vajglů, v podobě kouře na autobusových zastávkách, při poslední výpravě do přírody jsem se s nimi setkal v podobě dosud nepoznané, a to v odhozených krabičkách od jejich oblíbeného jedu.
A že jsem člověk zvídavý, briskně jsem se naučil, že nepříklad cigarety Marlboro se dají dělit jednak podle barvy na červené, zelené a zlaté; podle délky na klasické a medium; podle škodlivosti na klasické a lights a v neposlední řadě jistě i podle chuti. Nicméně to jsem nezkoušel, neboť zvracím poměrně nerad.
Děkuji tedy všem kuřákům, kteří po cestě odhodili svou krabičku, neboť mi tím poskytli další schod vzdělání - ó, jaké to štěstí...
Tento článek rozhodně nemá být reklamou na cigarety Marboro. Stejně, jako všechny ostatní je nesnáším a nejlepší by bylo snížit výrobu na minimum.