Muž pod vlastním dohledem - Ovečky
Naše malá vnučka s námi strávila týden sama. Bez rodičů. Protože je velice rozumná a poslušná, moc dobře jsme spolu vycházeli. Jediným deprimujícím zjištěním bylo to, že nad námi vyhrávala často při hře Paměť.
Večer před jejím odjezdem byl jako všechny ostatní. Po večeři se umyla, vklouzla do postýlky a čekala na pohádku. Žena, která
byla na řadě, jí pohádku přečetla. Pak jsme si dali dobrou noc a šli jsme spát. Asi za půl hodiny se žena šla podívat, zad
holčička už spí. Kde svému překvapení zjistila, že je stále vzhůru.
"Proč nespíš?" zeptala se jí.
"Nemůžu usnout," povzdychla si holčička.
Žena jí zazpívala ukolébavku.
"Hajej můj andílku, hajej a spi, matička kolíbá děťátko svý," zpívala s opravdovým citem.
Ačkoliv poslech ukolébavky způsobil, že se mi ve vedlejším pokoji začaly zavírat oči, na holčičku píseň neúčinkovala. Žena jí
tedy poradila, aby počítala ovečky, které jdou přes lávku. Holčička se hned dala do práce. Za nějakou dobu se žena šla
přesvědčit, zda holčička už spí. Byla vzhůru a zírala do stropu.
"Co ovečky?" ptala se žena.
"Už jsem je spočítala,ů pravilo dítě s široce otevřenýma očima.
Žena ji poučila, že počítala zřejmě příliš rychle a vysvětlila jí, že ovečky je nutno počítat pomalu. Také holčičce
vysvětlila, že lávka, po které ovečky jdou, je velmi úzká, takže zvířátka jsou nucena jít jedno za druhým. Představil jsem si
také ovečky a uviděl jsem berana. Napadlo mne, že chodí po lávce pomaleji a tím brzdí provoz. Řekl jsem to ženě. Ta pravila,
že ovečky docela postačí a že dítěti nebude úkol komplikovat.
Když se po chvíli šla na holčičku podívat, zjistila, že je vzhůru a působí dost neklidně. Zeptala se jí, kolik napočítala
oveček.
"Sto devět," odpovědělo dítě.
"A proč nepočítáš dál?"
"Protože dál už počítat neumím," pravila smutně holčička, která zřejmě propadla své první depresi. Žena nelenila a přečetla
jí ještě dvě pohádky. Po sérii několika dalších ukolébavek dítě konečně usnulo. Hned potom usnula žena. Jediný, kdo nespal,
jsem byl já. Hlavou mi šla celá řada otázek. Nechápal jsem, jak je možné, že dítě umí počítat právě do sta devíti. Přemýšlel
jsem, proč její početní znalosti končí zrovna tímto podivným číslem. V duchu jsem si prošel celou řadu čísel, která by
připadala pedagogicky v úvahu, jako rozumný základní stupeň znalosti. Je-li 365 dnů v roce, 220 Voltů - proč končí výuka u
tak nesmyslné cifry?
Druhého dne jsem šel do školy. Vyhledal jsem učitelku a řekl jsem jí, co jsem zjistil. Řekla mi, že holčička se velmi dobře učí a její početní znalosti patří k nejlepším. Nahlédla do seznamu a sdělila mi, že pouze Benjamin a Kristýna dokážou počítat do sta pěti a do sta dvou, ale zbytek dětí se pohybuje mezi osmdesátí a devadesáti dvěma.
Řekl jsem jí, že její metodu nepovažuji za správnou.
Pravila, že systém doporučili pedagogičtí odborníci. Sdělil jsem jí, co jsem zjistil. Sto padesát oveček přecházejících velmi
úzkou lávku odpovídá dvěma šálkům bylinkového čaje, který podporuje spánek. Dvě stě oveček působí jako neškodný, lehký prášek
na spaní, bez vedlejších účinků. Od dvou set třiceti oveček lze hovořit o bezpečném vlivu na silnou nespavost, způsobenou
rozrušením.
Nakonec jsem dal učitelce příklad. Zeptal jsem se jí, jak dlouhá by musela být lávka při jednom stu a devíti ovečkách, přecházejících lávku průměrnou rychlostí deset metrů za minutu, aby představa účinkovala na sedmileté děcko? Učitelka odmítla úkol řešit. Pro případ, že by se někdo octl v podobné situaci jako my, uvádím tu výsledek: lávka by musela být alespoň sto deset metrů dlouhá! To znamená, že dítě by muselo nejen umět počítat do sta deseti, ale muselo by si ještě ke všemu představit mohutnou a složitou konstrukci z předpjatého betonu, o délce jednoho sta deseti metrů! Každý rozumný člověk jistě uzná, že žádat něco takového po malém dítěti by byl úplný zločin.
Ivan Kraus: Muž pod vlastním dohledem. Vyšlo v nakladatelství Academia, Brno 2002