Škola malého stromu - úryvek z kapitoly "Noc v horách"
Já a dědeček jsme mysleli indiánsky. Později mi lidé říkali, že to bylo naivní - ale já jsem věděl a dobře si pamatoval, co dědeček říkával o "slovech". Nevadí, že je to "naivní", hlavně, že je to dobré. Dědeček mi říkával, že mi to dycky pomůže z nesnází, a byla to pravda, jako tenkrát, když přišli do hor ti chlapi z velkého města.
Dědeček byl napůl Skot, ale myslel indiánsky. A taková byla i celá řada dalších, jako velký Rudý orel, Bill Weatherford, Vládce McGilvery či McIntosh. Přimkli se jako indiáni k přírodě, nechtěli ji pokořovat ani vykořisťovat, ale prostě s ní žít. toto myšlení si zamilovali a oddaně ho uskutečňovali, a tak už nikdy nemysleli jako bílý muž.
Dědeček mi o tom vyprávěl. Indián přinesl něco na výměnu a položil to před nohy bílého muže. Když o to nejevil zájem, sbalil indián své zboží a odešel.
Bílý muž, protože mu nerozumněl, jej nazval "indiánský dárce". Myslel tím člověka, který něco dá a pak si to vezme zpět. Tak to ale není. Když chce indián někomu něco dát, nedělá z toho divadlo, prostě svůj dar někam položí, aby ho ten druhý našel.
Dědeček řekl, že když indián myslel "mír", zdvihl dlaň, že nemá žádnou zbraň. Dědečkovi se to zdálo logické, ale všem ostatním to připadalo hrozně legrační. Dědeček řekl, že když si bílej muž s druhým potřese rukou, tak tím myslí to samý. Jeho slova jsou totiž tak křivácký, že mu nezbejvá nic jinýho než potřást rukou toho, co se prohlašuje za jeho přítele, a vyklepat mu tak z rukávu nějakou zbraň. Dědeček o podávání rukou nestál, říkal, že nikdy nechtěl, aby vypadlo něco z rukávu člověka, kterej ze sebe dělá přítele. Podávání rukou bylo výrazem nedůvěry ve slovo člověka. Což bylo rozumné.
Forrest Carter: Škola malého stromu. Vyšlo v nakladatelství Kalich, Praha 2000