Když v ráji pršelo - druhý sešit / úryvek
Prší, už šestý den prší, drobně, ale zavile, už zase žijeme v mracích, svět za okny se rozpouští a mokvá, je to k uzoufání! Potoky vystupují z břehů a jejich řečišti se hrne cosi jako řídké kakao, prostě hnus! Pořádně jsem se kasala, když jsem tvrdila, že už si tu zvykám; to prohlášení bylo lehkovážně předčasné a vázané výhradně na sluneční pohodu - tyhle lijavce dokáží v člověku rozleptat veškerou odvahu a ubít ho svou tvrdošíjností. Občas se mi zdá, že se z toho nepřestajného mlaskotu zblázním, ale snažím se to nedat najevo.
Ostatně je to znát na náladě nás obou: dosud se nehádáme, jsme k sobě až přehnaně ohleduplní, ale nezvykle zamlklí a smutní. Přes den se plouháme po nevlídném domě a práce nám padá z rukou. Jsme vězni, vězni těchhle rmutných zdí a všeprostupujícího vlhka: čelíme mu permanentním ohněm, ale i tak nás déšť zoufale omezuje. Petr se pokouší spravovat zámky dveří, ale moc mu to nejde, co chvíli odhodí nástroje a odfukuje nosem, já ohřívám hrnce vody a znovu myju podlahy nebo smýčím pokoje v prvním patře; oba cítíme zbytečnost tohohle lopocení, ale je lepší něco dělat než stát se svěčenýma rukama a civět do mlhy. Večer sedáme proti sobě a hrajeme v čadivém světle petrolejky lízaný mariáš, ale záhy se zvedáme a zalézáme do navlhlých peřin. Petr občas vyráží do té sloty a v širokých kruzích obchátí dům. Nevím proč, a není na něho zvlášť povzbuzující pohled; truchlivá postava v nepromokavém plášti a s kapucí na hlavě se klátí v šedavých cárech mračen, klouže po rozbahněné zemi a obhlíží beznadějně zataženou oblohu: zřejmě se užírá tím, že práce nejde dopředu, jak si to naplánoval. Vstoupí do světnice, brýle se mu v teple omží, takže nevidí před sebe, strhne ze sebe mokrý plášť, dřepne si na lavici u kamen a mlčí jako pařez; občas nastydle potáhne nosem, zabije dotěrnou mouchu - není mi o ic líp než jemu, jestli ne hůř!
- Poslyš, - ozvu se do zásvětního ticha, - co když ten déšť nikdy nepřestane? -
Odpoví mi neurčitý pohyb ruky do prázdna.
- Blbost, - zamručí nerudně, - to by bylo proti přírodním zákonům. Jednou musí zase vyjít slunce! -
- Jenomže já už tom přestávám věřit. Zanevřelo na nás a na tyhle hory. V Praze možná svítí... -
Jan Otčenášek: Když v ráji pršelo. Vyšlo např.v nakladatelství Československý spisovatel, Praha 1985