Už hořela, když jsem si do ní lehal
Tenhle příběh přinesl senzacechtivý plátek. Psali tam prostě, že v jednom malém městě zavolali požárníky k domu, z jehož okna v prvním patře se valil dým. Hasiči tam vtrhli a v doutnající posteli našli muže. Když byl muž zachráněn a matrace uhašena, zazněla logická otázka: "Jak se to stalo?"
"Já nevím. Už hořela, když jsem si do ní lehal."
Ta zpráva mi uvízla v hlavě, A připomněla mi citát, který jsem si z věnování v nějaké knížce opsal do deníku: "Quid rides? Mutato nomine, de te fabula narratur." Latina, Z díla Horatia. V překladu: "Proč se směješ? Změň jméno a ten příběh bude o tobě."
Už hořela, když jsem si do ní lehal.
Řada z nás by si to mohla nechat napsat na náhrobní kámen. Životní příběh jednou větou. Z louže pod okap. Hledal jsem nějaký malér, a jen jsem ho našel, byl jsem v něm až po uši. Nejprve mne k tomu ponoukal ďábel, a pak už jsem to dělal sám.
Nebo abych na tu pravdu poukázal méně křiklavě, použiju rozhovor s kolegou, který nadával, že každý den najde v sáčku s obědem to samé.
"A kdo ti připravuje oběd?" zeptal jsem se.
"Já sám," řekl on.
Robert Fulghum: Už hořela, když jsem si do ní lehal. Vyšlo v nakladatelství Odeon, Praha 1993