Možná, možná ne
Když se mé dospělé děti přiznávají, co jako malé prováděly za mými zády, vůbec je nenapadá, že také já za jejich zády pár věcí spáchal. V zájmu upřímnosti k ženě a dětem nyní doznávám toto:
Jednou jsem při výměně oleje v autě použil hlubokou pánev na čínu.
A plachtu jsem stříhal normálními nůžkami.
Boty jsem si čistil houbičkou na nádobí.
Někdy jsem řekl, že kafe, které jsem udělal, je bez kofeinu, i když nebylo.
Ano, to já jsem snědl tu čokoládu na vaření.
Křečci neumřeli sešlostí věkem.
Někdy jsem na dárcích schválně nechával cenovky. Někdy jsem je dokonce nechával tak, aby byly víc vidět.
Vždycky jsem si z peněz, které babička posílala k vánocům, oddělil do vlastní kapsy.
Lhal jsem, když jste byli v pubertě a já říkal, jak vám to sluší.
Když jsem vařil a říkal jsem, že to není ze zbytků, tak to často ze zbytků bylo.
Předplacený Playboy, který chodil několik let, nebyl dárek od kamaráda.
Pamatujete si, jak se všechno staré bílé spodní prádlo v pračce obarvilo na růžovo? Tak to nebyla náhoda.
Vím, kdo vám posílal anonymní přání k Valentýnovi.
Vím, kdo mi bral z peněženky peníze.
A vím, že vy víte, kdo bral peníze z prasátek.
Někdy jsem říkal, že se mi po vás stýská, i když jsem byl vlastně rád, že můžu být chvíli sám.
Vždycky jsem říkal, že jsem na vás pyšný - i když jsem věděl, že byste se mohli snažit víc.
Někdy jsem vás nechal, ať radši lžete, protože pravda byla pro nás všechny moc tvrdá.
Někdy jsem říkal "Mám tě rád", i když jsem vlastně neměl rád nikoho, ani sebe.
Vaše matka a já jsme na vánoce dělávali Santa Clause.
Ale velikonoční králík jsem byl vždycky já.
Robert Fulghum: Možná, možná ne. Vyšlo v nakladatelství Odeon, Praha 1993