Za písní severu - úryvek z desáté kapitoly
Na ostrově Flakstadoya, v zátoce s mocnými vlnami a bílým pískem jsme po ránu potkali Zelenou příšeru. Příšeráci toužebně hleděli do vlnobití, natahovali čepice přes uši, choulili se do větrovek a pili horký čaj.
"Smůla," vzdychl Ježour. "Tady jsme se měli koupat. Nejlepší pláž na Lofotenu. Ale v takový zimě - nejsme mroži, žejo."
"To je chyba, že nejste," opáčil po chvíli Sumec. Vrhl se do auta, vyběhl v plavkách. Klusal na místě a funěl. Pak se rozběhl do moře. Potápěl se, vyskakoval a řval rozkoší. Nakonec naskočil na vlnu třikrát vyšší než on, nechal se vyvrhnout na pláž, zájódloval a rozběhl se do moře znova.
"To je nápad," řičel Lukáš, "proč jsem na to nepřišel sám?" Serval ze sebe šaty a ve slipech, aby se nezdržoval, se rozeběhl do vody za Sumcem.
"Sluší mu to," vypískla Barborka, "já chci do vody!"
"Hned se vrať, hazardére," křičela na Sumce Lída, "počítám do tří, pak se rozvedu!"
Mezi Příšeráky to vzrušeně jiskřilo. Za autobusem ze sebe Barborka rvala šaty. Novomanželé k ní doběhli a počali činit totéž. Nezničitelný dědeček odhopkal do křoví a vrátil se v plavkách, tílku a čepici. Spiklenecky se pochechtával.
"Je to teplý," volali Sumec s Lukášem a vyskakovali na vlnách jako špunty. Barborka a milenci se nazí vrhli do vody. Barborka se rozkraulovala za Lukášem. Lukáš to postřehl a zamířil na širé moře. Dostal jsem o něho strach.
Naštěstí v tu chvíli nad hladinou Severního ledového oceánu zaznělo volání o pomoc.
Volal otužilý dědeček.
Máchal rukama a zmizel pod vodou. Novomanžel se potopil za ním, vyhoupl se nad vodu s dědovou čepicí v ruce.
"Průser," zašeptal Ježour. Vrhl se do vody oblečený a v botách.
"Támhle je," volali Příšeráci. Děda se krátce ukázal nad hladinou. Sumec, Lukáš a novomanžel plavali k němu. Sumec dědu obeplul zezadu a nasadil klasický záchranný chvat. Děda mu vyklouzl, na chvíli stáhl Sumce pod vodu. Potom obří vlna vyvrhla Sumce i s dědou na pláž. Příšeráci je obklopili.
"Běžte pryč," vykřikoval děda, "nešahejte na mě, mně nic není!" Copak vás nikdy nechytly křeče?"
Vstal a Sumcovi řekl: "Děkuju vám, chlapče."
A to nebylo všechno. Barborka se bleskově oblékla, lehce se přimkla k Lukášovi a řekla mu: "Máš fantastickýho bráchu."
Zdeněk Šmíd: Za písní severu (aneb proč bychom se netratili). Vyšlo v nakladatelství Olympia, Praha 2000