Saturnin - úryvek z patnácté kapitoly
Saturnin je vůbec velmi důmyslný muž. Dodnes nechápu, jak to dělal, že se Miloušovo lehátko obyčejně uprostřed vyprávění zázračným způsobem složilo a pohřbilo blazeovaného světáka ve svých troskách. Když se to stalo poprvé, všichni se polekali a Saturnin ochotně přinesl Miloušovi lehátko jiné. To sklaplo asi za deset minut také, a Milouš se zase octl na zemi. To bylo na dědečka trochu moc. Křičel na Milouše, co to pořád děláš, ty kluku pitomá, nemůžeš sedět pořádně, a Milouš uraženě odešel.
I jinak plnil Saturnin svou přísahu a myslím, že Milouš bude na pobyt v dědečkově domě ještě dlouho vzpomínat. Saturninovým přičiněním prožíval jakousi filmovou grotesku plnou zázračných nehod a svízelů. Zajímavé bylo, že mlčel a neprozradil Saturnina. Jistě to mělo nějaký důvod. Saturnin se nelekal žádné námahy a dalo by příliš práce, kdybych měl vylíčit všechno, co si na Milouše vymyslil. Pamatuji si, jak můj drahý bratranec zuřil, když si z láhve březové vody nastříkal na vlasy petrolej, jak klek a vzbouřil celý dům, když v době, kdy nám nesvítilo světlo, šel potmě spát a zjistil, že někdo přestavěl nábytek v jeho pokoji naprosto nesmyslným způsobem, jak pochyboval o svém zdravém rozumu, když se dočítal šílené věci ve svých sešitových krvácích, v nichž Saturnin vyměnil navzájem listy tak, že číslování sice souhlasilo, ale každý list byl z jiného sešitu. Je zajímavé, že první takto upravený román Milouš přečetl, aniž to zpozoroval. Dokonce myslí, že měl v úmyslu ten příběh vypravovat, až naň přijde řada v našich černých hodinkách. Dědeček totiž trval na tom, abychom se ve vypravování všichni vystřídali, třebaže už zase máme elektrické světlo. Teta Kateřina překotně souhlasila a jala se vyprávět…
Zdeněk Jirotka: Saturnin. Vyšlo např. v nakladatelství Československý spisovatel, Praha 1990